20. prosince 2024
Kolem 19. hodiny jsme přes dálniční přechod u obce Promachonas přejeli hranici Řecka. V celku prázdná, večerní dálnice, vypadala stejně jako v Bulharsku, jen ceny na totemech benzínových pump byly v eurech a značně vyšší. Náš cíl byl vytipovaný park4night na pláži, nedaleko vesničky Litochoro. Kam jsme kolem 22. hodiny i dorazili. Je tu mimo sezónu možnost stát autem přímo na pláži, která je i poměrně rozlehlá. Při příjezdu jsme v dáli viděli stín tří obytek. Naštrádovali jsme si to poblíž k nim a zjistili, že se jedná o krajany a sousedy (dvoje čechy a jedny slováky). Našli jsme si místo opodál, zastavujeme a ejhle slyšíme štěkot, najednou i vidíme jeho majitele, psa celkem velkého, křížence, podobného nějakému pasteveckému plemeni. Jelikož naše vestavba neumožňuje přelézt z kabiny přímo do obytného prostoru, musíme ven. Pejskovi se, ale od našeho auta nechce a lehá si vedle nás. Akce zrychlený přesun dopadla dobře a my uleháme s malým pocitem strachu (po zkušenosti z Rumunska – předchozí článek) a otázkou. Proč si zas vybral nějaký pes zrovna nás? Ráno nás probouzí paprsky slunce a zvuk šplouchajících vln moře. S nadšeností chceme vyskočit ven z dodávky a hele, zastaví nás pohled na pět psů sedících kousek od auta. Zase ti psi (bylo to pro nás stále ještě nové). Trochu uklidnění přineslo to, že už zmiňovaní sousedé vylezli z auta a psi si jich moc nevšímali. Tak do toho! Stříhačku o to kdo půjde první ven Aďa prohrála a odvážně šla na to. Cvaknutí bočních dveří všichni zaznamenali a hurá k nám. Takže plánovaná, romantická snídaně na pláži za svitu slunce, se změnila na snídani v autě s přivřenými dveřmi za kterými čekala smečka hladových psů. V hlavě nám proběhlo, jestli ten Balkán vůbec zvládneme.
Nasnídaní se jdeme zeptat sousedů jak oni zvládají ty všude přítomný čumáky. Pán ze slovenska říká „zvuknite si, sú všade“. Posilnění touhle radou se vydáváme směr národní park Olympos. Drtíme dvojku do prudkých serpentýn a stoupáme na parkoviště, které je výchozím bodem na nejvyšší horu Řecka Mitikas, ta na nás už cestou vykukuje s krásnou bílou čepicí. Po příjezdu na parkoviště, nás, ale nečeká nic jiného, než, obrovský pastevecký pes. Při rozhodování jestli vylezeme z auta přijíždí další dvě auta, příjde nám, že taky s vystupováním váhají, pak se z jednoho vyhrabe starší paní a mluví na tohohle děsivého fešáka, ten ale není úplně mazlivý a začne jí tahat za bundu, druhé auto v tu chvíli startuje a odjíždí. Sakra, co to zase je za psí situaci, no nic stahujeme ocas startujeme a jedeme zpět zase o něco níž. Našli jsme menší parkoviště u cesty, udělali krátkou procházku pokochali se výhledy a trošku smutní, že jsme tak rychle vzdali expedici na vrchol Olympu jedeme dolů na úpatí do horského městečka Litochoro. Při procházce městem zjišťujeme, že i tady je nekonečno toulavých psů, nacházíme hezky vypadající pizerii, ve které si dáváme oběd a plánujeme kam se pojede dále.
Na seznamu máme ne tak vzdálené město Themopyles, kde se nachází teplý pramen a památník pro Řecko významné bitvy (krále Leonidia a jeho hrstky statečných). Cestou se co nejvíce vyhýbáme dálnicím, jelikož poplatky za průjezd jsou zde vysoké. To nám přineslo další mini dobrodrůžo jelikož asfaltová cesta kudy nás vedla navigace najednou skončila a proměnila se v prašnou, vylepšenou o hluboké kaluže. Zpomalujeme a váháme jestli tudy jet dál, po chvíli nás míjí pro Řecko typický po tonáž naložený pickup, pán v něm na nás něco gestikuluje tak stahujeme okénko, ale bohužel si nerozumíme ani slabiku, každopádně děda se usmál a z jeho gest jsme pochopili, že tudy můžeme jet. Po chvíli nám došlo co nám asi chtěl říct, jelikož jsme projeli olivovým sadem a dvěma branami, které byly otevřené, tak asi říkal, že je to průjezdné. Po dvou hodinách jízdy jsme u Thermopiles, už ze silnice vidíme několik kempervanu stojících u pramenu a taky dost lidí nahřévajících se v této zhruba 36 stupňové průzračné vodě. Jedeme tam! Rychle nacházíme místo na parkování hned vedle dvou Maďarů.
Bereme plavky a jde se do vody, pozor tohle teplé vřídlo je plné síry což je nejen cítit, ale nedělá to dobře ani šperkům o tom se hned přesvědčuje i Áďi řetízek. Také tenhle „potok“ má několik tůjí ve kterých si člověk může dřepnout a celý se potopit. Nalíváme proseco a docházíme k rozhodnutí, že tady dva dny pobudeme a strávíme zde Vánoce. Další den jedeme nakoupit ingredience na bramborový salát a řízky. Cestou míjíme několik archeologických nalezišť kterými je Řecko doslova poseté. Dáváme kratší procházku k památníku, u něho v nás převládá spíše zklamání.
Štědrý den se nesl v duchu koupání v teplém pramenu, přípravě salátu, povídání s brněnskou rodinkou, pozorování rozjetých maďarů, kterým už na stolečku docházela tequila navlečená ve vánočním oblečku a jejich reproduktor se stále zesiloval což by nevadilo, ale hrál pouze jednu písničku, a ani ne vánoční. K večeru vše utichá a my jdeme smažit řízky a vychutnat si náš první štědrý večer v obytňáku. Rozbalujeme dárky, které si vezme od půlky prosince zabalené sebou. Ježíšek byl na nás hodný a každému přinesl to co si přál plus pár ponožek k tomu. Napsat, zavolat rodině a šup do postele, kde spřádáme plány na další dny, ve kterých se poprvé vydáme do řeckých hor. Za sněhem, kde nás čekalo další dobrodružství. O tom zase příště.
