Po „wellness“ Vánocích v Thermopilaes bylo na plánu prozkoumat hory a místní skiresorty, protože skialpy, vezeme i do Řecka sebou. Předpověď,vypadá, že by sněhu v horách měla přát. Tak balíme plavky, připravujeme thermo-prádlo, oteplováky a vyrážíme směr vrcholky. Plán je vyjet na parkoviště skiresortu Parnassos, který je pod stejnojmenou horou Parnassus (2457 m.n.m), Drápeme se nahoru úzkými silnicemi a uličkami vesničky Arachova. Celou cestou nás doprovází déšť, který se se zvyšující nadmořskou výškou, mění na sníh. Najednou se otáčky motoru zvyšují, kola se točí, ale my stojíme. Jak se říká štěstí přeje připraveným, takže vytahujeme sněhové řetězy, které naštěstí řeší náš problém A jede se dál.
Na parkoviště přijíždíme mezi prvními, pán v oranžové vestě nám ukazuje kam máme zaparkovat. Teplota je kolem nuly a venku stále vydatně sněží, při pohledu na sjezdovku vidíme pouze dva sloupy kabinové lanovky, dál nám už mlha bohužel bere šanci se kochat.
Nevadí sváču do kapsy, lyžáky, hůlky, lyže a jdeme na horu Z plánu, že najdeme nějaký hezký freeridový svah hned sešlo, jelikož mlha houstne a není vidět na víc jak 5 metrů. Ani to tu neznáme, takže zůstáváme rozumný a nebudeme nic mimo sjezdovku riskovat.
Než se do všeho nasoukáme, skoro prázdné parkoviště, které jsme viděli při příjezdu je už skoro plné a nás zaujali dvě věci. Jedna jsou jejich návleky na kolech, které fungují stejně jako sněhové řetězy, vypadají jak zahříváky co můžete vidět při závodech F1, googlime co to vlastně je a říkáme si, že tohle k nám ještě nedošlo. Vzdělaný o tohle poznání nás zaráží ještě ta druhá věc, málo lidí si nese snowboard, lyže, nebo saně, prostě cokoliv, co patří na sjezdovky. Většina lidí je jen hezky nastrojených v bundě s kožichem za krkem. Na sjezdovce přichází pro nás příjemné zjištění svah je na poměr aut na parkovišti skoro prázdný. Většina těch Řeků se opravdu přijela jen podívat na sníh, vyfotit se s ním, koulovat a stavět sněhuláky. Zkrátka trochu jiný obrázek skiresortu než na který jsme zvyklý. Hned nás opouští obava z toho jestli není blbý jít na skialpech po okraji nahoru. Taky jsme zde asi jediný skialpinisté a nutno podotknout, že jsme se ještě na hory v Řecku několikrát podívali, ale na skialpinistu jsme nenarazili.
Protože mlha byla hustší a hustší a k tomu se přidávalo silné sněžení. Nakonec jsme to vzdali kousek pod horní stanicí lanovky, sundaly pásy z lyží, sjeli si tu širokou sjezdovku téměř bez lidí se zastávkou na kafe v místním skibaru. Předpověď na další den byla špatná, tak jsme se rozhodli sjet dolů do údolí. To jsme ještě nevěděli co nás při sjezdu čeká. Všichni začali v hojném počtu taky sjíždět dolů, jenomže celý den nepřestalo chumelit, podmínky na silnici nám nepřišli zas tak hrozné, ale připravenost a řidičské schopnosti Řeků na sněhu, jsou ještě o něco horší než většiny Pražáků u nás v Krkonoších, takže naše maximální rychlost dolů byla 5km/h k tomu jsme prostáli dvě hodiny v kolonách s přehlídkou několika aut v „pangejtu“ a nebylo to jiné ani při odbočení z horské silnice.
Ten den sněžilo i v nížinách. Po ujetí asi 10 km jsme pro dnešek cestování vzdali, zapíchli to u silnice na parkovišti restaurace, do které jsme si zašli na večeři. Tam se s námi dal do řeči číšník, který nám potvrdil, že místní nejsou zvyklí na sníh na komunikacích a nebývají na to ani připraveni.
Pokračování na jih, jsme tedy nechali na další den. Za cíl už byl Poloostrov Peloponés, kde jsme prožili bez mála měsíc, potkali kamarády, užili si Silvestra a spoustu dalšího o tom zase příště.
